Famózní úspěch „Úchvatné“

Inscenace DDS „Je úchvatná“, v režii Aleny Říhové, s převahou zvítězila na jubilejním 50. KDP ve Vysokém nad Jizerou  a byla nominována na jubilejní 90. Jiráskův Hronov v r. 2020. K tomu jsme získali řadu ocenění:

Čestná uznání za herecký výkon – Kateřina Filla Věnečková a Ondřej Nováček
Herecké ceny – Dušan Navařík a Eugenie Koblížková
Cena za kostýmy – Lenka Mejstříková
Cena za scénu – Alena Říhová
Cena za režii – Alena Říhová
Cena za inscenaci – Dobřichovická divadelní společnost
Cena Dušana Zavorala – Alena Říhová
 
vysoke2 vysoke4
vysoke5 vysoke3

Hodnocení představení Petry Richter Kohutové, uvedená v Deníku Krakonošova divadelního podzimu Větrník č.8

Úchvatná je úchvatná je úchvatná

Dobřichovická inscenace Úchvatné nabízí několik poprvé. Poprvé režíruje Alena Říhová (ne že by byla v kontextu dobřichovické tvorby osobou neznámou – byla autorkou scénářů inspirovaných Andělem s ďáblem v těle v roce 2009 a Tří mušketýrů v roce 2014, v Sadské získala cenu za nejlepší herecký výkon přehlídky v roce 2014 a čestné uznání za výpravu pro komedii Mátový nebo citron v Sadské v roce 2016; jde o všestrannou a zkušenou divadelnici). Poprvé se na jevišti představil Dušan Navařík, nejen jako brilantní pianista, ale také jako herecky mimořádně přesvědčivý představitel Cosmy McMoona. A především – v kontextu letošní přehlídky jsme poprvé viděli komplexní tvar, s přesným dramaturgicko-režijním konceptem, domyšlený a pointovaný ve všech složkách (scénografie, hudební plán, světelný plán…) a velmi dobře interpretačně odvedený, herecky i pěvecky.

Alena Říhová si vybrala text anglického dramatika střední generace Petera Quiltera, který je autorem komedií s výraznou výchozí situací a prolínáním komediálních prvků s dramatickými; pracuje velmi obratně s nedorozuměním a paradoxem, ale také se sentimentem; osvědčuje smysl pro anglický humor a jeho dialogy jsou duchaplné a brilantní, přiznaně inspirované Oscarem Wildem. Režisérka původní text zkrátila na únosnou délku mírně přes dvě hodiny při zachování a srozumitelnosti původního příběhu. V některých případech proškrtala dialogy, mnohé převedla do herecké či hudební akce, zásadní změnu 
provedla s posledním Cosmovým monologem v původní hře, který přepsala do výstupu čtení kritik všemi postavami s následným Florenciným vyznáním a závěrečnými titulky. Zdůraznila téma („Když něco hodně chceš a jdeš za tím, dosáhneš toho…“), dokonce je o něco povýšila („… a celý svět ti k tomu pomůže.“) a rysy „člověka se snem“ jemně zvýraznila u všech klíčových postav. Navíc pracovala s kontextem a uváděla příběh do širších souvislostí (prostřednictvím 
promítaných fotografií či hudebních čísel nad rámec předepsaných ve scénáři). Například – černobílé dobové fotografie promítané na projekční plátno nám zprostředkovaly dobu, ve které Florence žila, potud je naplněn požadavek původního scénáře. Ale v inscenaci jako by se optika obrázků postupně zaměřovala a zužovala; na počátku vidíme, jak vypadal New York v roce 1944, později pěvecké a vůbec umělecké osobnosti té doby, před životním Florenciným koncertem pak podobu Carnegie Hall – pak se do autentické podoby Florence prolne fotografie její představitelky – a v závěru se nesmírně efektně promítne fotografie publika v Carnegie Hall, jako zrcadlo diváků přítomných. To vše se děje, když dva scénické objekty po stranách jeviště jsou otevřeny směrem „ven“ – pak se zavřou a jsou z nich zdi ověnčenými fotografiemi ve Florencině pokoji, „zbělají“ a stanou se zdmi nahrávacího studia, později sloupy evokujícími newyorskou architekturu či mihotavým prosvětlením zevnitř svícemi na hřbitově či na hrobě Florence. Dalším nezbytným scénickým objektem je klavír, podle té které situace dozdobovaný či proměňovaný v bar. Nelze nezmínit květinové „křeslo slávy“ – a úlohu květin vůbec, které jsou prvkem typickým pro Florence a objevující se v různých konotacích a s nejrůznějšími významy v průběhu celé inscenace.

Operní árie, předepsané v předloze, pouštěné z autentických nahrávek či zpívané Florence a doprovázené klavírem, doplňují swingové písně, jež nás uvádějí do atmosféry populární hudby té doby a zároveň udávají tempo, k tomu podbarvují svižné přestavby a slouží k nenápadnému přechodu z prostředí do prostředí (např. z bytu Florence do nahrávacího studia) – a ve druhé polovině se swingující girls promění v návštěvnice plesu či ve členky Verdiho spolku. Několik přidaných klavírních výstupů, vycházejících evidentně z improvizací na zkouškách (jedna již při konkursu), vážných skladeb (např. Beethovenova Měsíční sonáta v interpretaci zoufalého dýmajícího Cosmy je neodolatelná) či hudebních podkresů (Nightingales zaznívající pod tancem) mají vesměs komentující charakter a v mnoha případech neodolatelnou komiku (St. Clairova pohřební řeč podbarvená písní Skákal pes v moll, kupříkladu). Není náhoda, že většina árií je textována česky, zní tedy obzvláště obludně; teprve v závěru zazní německá verze Mozartovy Královny noci, která má zcela jinou kvalitu. A tak by se dalo pokračovat.

Quilterovu Úchvatnou nelze inscenovat bez představitelů čtyř hlavních rolí, kteří musí disponovat konverzačními schopnostmi (wildeovské ozvuky v dialozích jsou patrné i zde) a schopností partnerské souhry, ale také řemeslnou vybaveností „navíc“. Dobřichovičtí takové mezi sebou mají – a navíc jsou režií vedeni k uměřenosti a existenci na jevišti bez exhibování. Kraluje jim samozřejmě Eugenie Koblížková v roli Florence; nejenže skvěle zpívá (a je jasné, že předvést příšerný a zároveň s maximálním prožitkem předváděný zpěv lze pouze při dokonalé znalosti materiálu), ale dokáže zprostředkovat i Florencinu šťastnou povahu a její charisma. Výhrou inscenace je Dušan Navařík jako Cosma McMoon; hraje skvěle nejen na klavír, ale dokáže existovat na jevišti a dávat o sobě vědět i ve výstupech, kdy není v centru, minimalistickými prostředky a s respektem ke kolegům. Ondřej Nováček coby partner Florence a neúspěšný herec je spíše ironicky komentující a odolává pokušení „rvát kulisy“ (scénu, kdy na jedné straně jásá Cosma s Florence nad pozváním do Carnegie Hall a na druhé straně prožívá St.Clair podpírán Dorothy mrtvičný záchvat, si budu dlouho pamatovat). A Kateřina Filla Věnečková coby kreativní kamarádka a obdivovatelka Dorotka má v sobě přesnou míru skromnosti a zároveň potrhlosti, opravdu připomíná postavu z Čaroděje ze země OZ.

Výtky jsou nemnohé. Obsazení doplňuje Irena Neradová coby María a Lucie Hochmalová jako paní Verindah-Gedgeová; v případě Maríi se domnívám, že je zobrazována příliš hrubými tahy (je to patrné ve výstupu oživování St. Claira, její akce působí nepřiměřeně parodicky), u hudební puristky si pravděpodobně vybrala svou daň nervozita a zároveň nevýhodné aranžmá (dámy „v řadě“ těžko vygradují konflikt). Druhá polovina se několikrát zadrhla a nemohu se zbavit dojmu, že závěr by se obešel bez jedné mezifáze (konkrétně bych přešla z díků a radosti hromadné scény rovnou k titulkům, bez Florence o samotě zpívající).

Nelze než znovu poděkovat tvůrcům. Za poučenost a důslednost. 
Úchvatná byla úchvatná.


Deníky Krakonošova divadelního podzimu 2019, kde se píše o našem úspěchu si můžete stáhnout ZDE č. 8 a ZDE č. 9